Následovníci

Poznali jsme se v roce 1969, když nás dobrý osud spojil ve výcviku v rámci rodícího se systému SUR. V něm jsme společně po desetiletí žili a rostli, zprvu ve skupině Eduarda Urbana a pod supervizí Jaroslava Skály a Jaromíra Rubeše, pak jako spoluodpovědní za další výcvikové cykly (tuším osmkrát). Po desetiletí úzké spolupráce jsem znovu a znovu zjišťoval, že se od Jiřího mám stále mnoho co učit. I po letech jsem poznával nová a netušená zákoutí jeho duše. S obdivem jsem sledoval, jak z původně klasicky vzdělaného psychiatra, výborně ovládajícího to, co tehdejší psychiatrie nabízela na možnostech medikamentózní léčby, vyzrál v renesanční osobnost, jež našla svou nejryzejší polohu v hlubinně a dynamicky orientované psychoterapii. Nebylo divu, že když po letech doc. Skála hledal osobu, které by předal odpovědnost za vedení SURu, padla volba na Jirku, který moudře a s velkým citem toto „rodinné zlato“ české psychoterapie v týmové spolupráci s dalšími pronášel nároky a úskalími proměn času a doby. Obdivoval jsem jeho flexibilitu, tvořivost, hravost a smysl pro humor. Když se objevily mobily, dlouho se jim bránil. Svůj odstup od tohoto stylu komunikace vyjádřil knížečkou svěžích a vtipných veršů. Po své šedesátce nastoupil jako žáček do Lidové školy umění (Lidušky určené dětem). Vzdělal se ve hře na lesní roh a poctivě s ostatními žáčky vystupoval na školních představeních. Na týdenních výcvikových soustředěních jsme se těšili na jeho budíčky hrou na tento nástroj. Vedle odborné spolupráce mám navždy v srdci i to, jak pohotově a taktně mě dokázal „podržet“ v těžších situacích. Díky, milý Jirko! Nyní – před Vánoci – se jistě připojíš s lesním rohem anebo s kytarou k andělskému sboru a mně i nám budeš s anděly dál hrát do snů a vzpomínek…

Jaroslav Šturma