Zakladatelé SUR
V lázních Jeseník na psychoterapeutické konferenci v roce 1971
(zleva shora J. Skála, H. Junová, E. Urban, M. Hausner, J. Rubeš, S. Kratochvíl)
PhDr. Eduard Urban
Pražský rodák (nar. 30.3.1928), který zde prožil nejvýznamnější část svého tvůrčího života. Praha spoluformovala jeho dětství a rámovala i podzim jeho života. V době, kdy samostatné studium psychologie, která je dnes oborem studia na příslušné katedře, se teprve prosazovalo, vystudoval filosofii s latinou a promoval doktorskou disertací r. 1952 u prof. J.B. Kozáka. Námětem práce byl „Princip kontradikce“a šlo tu o hledání pravdy, což bylo téma jeho celoživotního usilování. V psychologii byli jeho učiteli prof. Doležal a prof. Stavěl. Osobnostně byl formován skautingem pod vedením P. Bernarda Kadlece, O.P., dnes misionáře na Karibských ostrovech. Za své učitele ve formativním období svého života považoval zejména M. Habáně, S. Braita a R. Dacíka.
Na počátku 50. let nebylo ovšem možné se oficiálně živit hledáním pravdy. Začínal při soupisech svozů ze zámeckých knihoven, což jen prohloubilo jeho mimořádný, encyklopedicky široký a přitom neméně hluboký záběr poznatků a zájmů. Své životní naplnění nalezl v klinické psychologii, k jejímž zakladatelům u nás patří. Jeho učiteli tu byli Kurt Freund, Svetozár Nevole a Jaroslav Skála. Doc. Nevole v něm za několikaletého působení v Psychiatrické léčebně v Dobřanech probudil celoživotní zájem o Rorschachův test, k jehož uznávaným znalcům a učitelům Eduard Urban patřil. Ještě na konci své universitní učitelské dráhy vedl volitelné přednášky a semináře nazvané prostě: Rorschachologie I, II, III – a jen nemoc mu zabránila, aby ji rozvíjel jako „ars longa“ do nedohledna. Je škoda, že jeho vědecká náročnost a sebekritičnost, jež vůči sobě uplatňoval, zabránily tomu, aby se z jeho moudrosti zachycené knižně mohly učit i další generace. Je tomu u něho podobně jako u Sokrata, jehož výroky a učení se nám zachovaly jen skrze svědectví pozorných posluchačů.
Dobřany mu sloužily jako živý zdroj psychopatologických poznatků. Později, pod Skálovým vedením v Lojovicích a u Apolináře, se s typickou systematičností zabral do hloubky problematiky alkoholismu a drogových závislostí. Spolu se Skálou a Rubešem stal se zakladatelem naší moderní adiktologie – učení o závislostech. V r. 1973 publikoval u nás prvou monografii na toto téma: „Toxikománie“. Tomuto tématu zůstal rovněž věrný po celý život. Ještě v nedávných letech za svého působení v Dětském centru Paprsek (v době, kdy byl již jinak v důchodu), kde po více let vedl supervizi týmu, inicioval a aktivně se podílel na výzkumných projektech zaměřených na fetální alkoholový a drogový syndrom.
Další trvalou zásluhou Urbanovou je jeho originální vklad do tria Skála – Urban – Rubeš. Tato trojice, ve svém složení tak jiná a přece tak tvořivě se doplňující a inspirující, dala v r. 1968 vznik i ve světě jedinečnému a stále živému systému vzdělávání v psychoterapii – známému pod zkratkou SUR. Tento akreditovaný vzdělávací program, jímž prošla většina současných aktivních psychoterapeutů, spočívá v sebezkušenostním výcviku v komunitě a ve skupinách. Slučuje v sobě prvky hlubinně psychologické, skupinově dynamické i komunitní terapie v pozoruhodné syntéze.
Svou psychologickou identitu projevoval i aktivní činností spolkovou: po léta byl členem rady Českomoravské psychologické společnosti a vedoucím její klinicko psychologické sekce.
Urbanovy zájmy přesahovaly rámec psychologie. Méně je např. známo, že patřil k našim předním znalcům díla Stefana Zweiga, k jehož knihám psal zasvěcené předmluvy. K tomuto zájmu jej v mládí přivedla četba Zweigova díla „Zápas s démonem“, Je možné říci, že jeho celý život byl hledáním pravdy, a to jak ve vědeckém poznání, tak v konkrétní službě lidem, a v neposlední řadě i v sebepoznání v průběhu životního zrání: statečnost a trpělivost, s jakou snášel obtíže nemoci, byly pro nás, kteří jsme byli blíže, velkým povzbuzením.
PhDr. Jaroslav Šturma
MUDr. Jaromír Rubeš
Když MUDr. Jaromír Rubeš odešel do důchodu, napsal třiapůlstránkové dílko (datované v Praze-Chodově 1. 11. 1987), které nazval Autobiographia professionalis cubularis aneb Profesionální život v kostce. Začíná větou: Svou psychiatrickou kariéru jsem po opuštění porodnictví a chirurgie započal na znovuzrozené levoboční plzeňské Psychiatrické klinice asi1. 1. 1947. Šéfy měl tehdy vlastně dva, primáře oddělení Evžena Vencovského (žáka prof. Otakara Janoty) a klinického šéfa prof. MUDr. Jaroslava Stuchlíka, který však v tu dobu působil hlavně na Slovensku. Nicméně Rubeš mu byl vděčný, že při letmých setkáních zasadil do něho semínko pochybnosti o takzvané biologické psychiatrii.
Semínko se pak prudce rozrostlo, zvláště po Rubešově přímém setkání se švýcarskou dětskou psychiatrií a s osobností Anny Freudové v roce 1948. Prvé květy a plody vydalo ve spolupráci s psychologem Milošem Bondym při několikaměsíční možnosti poměrně samostatné práce v Lázních Kynžvartu. Tam Rubeš zavedl něco, co později doc. Ferdinand Knobloch veřejně označil za jakousi formu therapeutic community. S tvůrcem tohoto pojmu a systému Maxwellem Jonesem se Rubeš později setkal osobně: Ovšem můj velký přítel J. L. Moreno, jemuž jsem dělal agenta pro východní Evropu, mi vždy tvrdil, že tento název vymyslel a poprvé použil on sám. […] Výuční list psychiatrický jsem ale nakonec dostal až od docenta in memoriam „Antara“ Čedíka, a pro povinné neuroloické pensum od akademika Jiřího Hrbka.
Od r. 1948 začal Rubeš též stále výrazněji koketovat s alkoholií. Na popud prof. Vencovského dělal emetinové „podmíněné reflexy“ (emeticus – vyvolávající zvracení) a pracoval s Antabusem, který on sám – jako první v republice – sehnal. Navrhl také specifickou formu jeho klinického používání, která snad snížila počet „terapeutických nehod“ ve srovnání s používáním Antabusu v jiných zemích.
Nejsamostatnější možnosti práce se Rubešovi dostalo v roce 1951, kdy byl najednou postaven do čela tehdy největší československé psychiatrické léčebny v Dobřanech. Tam za těžko popsatelných podmínek a situace odvedl velký kus obtížné, avšak nakonec velmi plodné, a tím i vnitřně uspokojující práce. Vybudoval v Dobřanech poměrně moderní psychiatrické zařízení se samostatnými odděleními zejména pro interní léčbu, pro tuberkulózní pacienty, protialkoholní léčbu atd. Jeho přání, aby spojením psychiatrické léčebny v Dobřanech s nemocnicí v blízkém Stodu vzniklo léčebné zařízení ještě lepší, zabránily vnější zásahy.
Následovalo Rubešovo ředitelování v Lázních Jeseník a na krátký čas i v celé severomoravské lázeňské oblasti. Rubeš k této epizodě dodává: Když jsem totiž tehdy ustoupil naléhání ministerské kádrovky, opustil Dobřany a šel reformovat Jeseník, řekl mi její reprezentant: „Když nám ještě uděláš ten Jeseník, můžeš si pak vybrat co chceš, ale jenom ne ve školství.“ Ve skutečnosti šel Rubeš do psychiatrické léčebny v Bohnicích na nepopulární pracoviště sociální patologie hlavního města, na jeden z primariátů, kde se nikdo nemusel bát jeho konkurence. Ještě v době „dobřanské slávy“ se Rubeš stal členem výboru Psychiatrické společnosti, členem katedry Ústavu pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů (ÚDL), a nakonec na řadu let převzal předsednictví psychoterapeutické sekce Psychiatrické společnosti JEP. V této funkci vyvinul bohatou národní i mezinárodní činnost. Angažoval se i ve výborech dvou sekcí Československé sociologické společnosti. Zajímala ho zvláště sociální patologie: V oblasti sociální patologie mi zůstala jen smutná role Kasandry věštící zkázu Tróje, když jsem jako první začal upozorňovat na hrozbu drog, která se nakonec začala valit hlavně v tragickém směru k naší mládeži. […] Hřejivým sluníčkem mého nastupujícího kmetství se ale nakonec stal SUR (Skála, Urban, Rubeš), neoficiální výcvik naší mladé odborné generace pro psychoterapeutickou praxi, prováděný cestou osobního prožitku (héautogenosie). Jím jsem uzavřel okruh své životní pouti od dobřanských zavrženců přes jesenické prominenty, pražské podsvětí a pražskou hříšnou mládež až k naději naší budoucí psychiatrie.
V závěru píše Rubeš o jakési ústupové linii, kterou – jak sám vyjádřil – honosně nazval „dvoukolejný program sebepřijetí“ (tj. pomocí hatajógy a autoanalýzy snů). Rubeš se vědomě soustředil na profesionální část života, ačkoli i do tohoto líčení pronikají prvky života osobního. Ty se však obejdou bez doplnění – jako že měl manželku Jarmilu, dceru Evu, která se provdala do Ameriky, syna Jana a bratra Jana, na jehož umělecké (herecké a pěvecké) úspěchy v Kanadě byl vždycky hrdý. V soukromých rozhovorech Rubeš opakovaně zdůrazňoval, že je lékařem vlastně vyučen…
V den, kdy dopisujeme tuto zprávu, vysílala Svobodná Evropa program o Kynžvartu v evropské perspektivě. Lze očekávat, že některý z badatelů v blízké či vzdálené budoucnosti narazí na stopy MUDr. Jaromíra Rubeše, který tam kdysi krátce, ale významně působil, a po něm přijdou další, a tím bude Rubeš žít dál.
MUDr. Jaroslav Skála, PhDr. Eduard Urban, Vesmír 79, 287, 2000/5
MUDr. Jaroslav Skála
Jaroslav Skála se narodil 25. května 1916 v Plzni. Maturoval na plzeňském gymnáziu v r. 1935, pak studoval na lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze a zároveň na Institutu pro tělesnou výchovu a sport Univerzity Karlovy v Praze, který ukončil v r. 1939. Po uzavření českých vysokých škol v r. 1939 byl profesorem tělocviku v Plzni, studoval také na německých univerzitách v Könnigsbergu (dnešní Kaliningrad) a v Göttingen. Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze dokončil až po II. světové válce. Habilitoval se v r. 1969, titul docenta řádně uznán v r. 1990. Po promoci v r. 1946 nastoupil na psychiatrickou kliniku dnešní 1. lékařské fakulty UK v Praze. Při ní v r. 1948 založil oddělení pro léčbu závislostí (Apolinář), které vedl do r. 1982. Jím vytvořený systém protialkoholní léčby je v celosvětovém měřítku originální a průkopnickou aplikací principů terapeutické komunity v oblasti závislostí.
V roce 1951 inicioval založení záchytné stanice – prvního zařízení svého druhu na světě. V r. 1956 zakládal a do osmdesátých let vedl sekci pro alkoholismus a toxikomanie Psychiatrické společnosti České lékařské společnost J.E. Purkyně. V této roli prosazoval vytváření sítě lůžkových i ambulantních zařízení pro léčbu alkoholismu, od r. 1966 s rozšířenou působností na jiné (nealkoholové) toxikomanie. Při Apolináři zřídil v r. 1967 středisko pro děti, mládež a rodinu a v r. 1971 středisko pro drogové závislosti.
V r. 1969 zde byl započat první výzkum efektivity protialkoholní ústavní léčby vedený PhDr. L. Kubičkou. Skálova péče o vzdělávání v oboru vedla v r. 1980 k vytvoření nástavbové lékařské specializace v léčení alkoholismu a jiných toxikomanií.
Od konce 60. let se Jaroslav Skála prosazoval rovněž jako jednaz vůdčích osobností československé psychoterapie. Pro jeho působení v oboru psychoterapie byl důležitý rok 1967, kdy spolu s E. Urbanem a J. Rubešem založil první výcvikovou komunitu později značně rozšířeného a dodnes působícího systému SUR (zkratka podle iniciál jmen Skála – Urban – Rubeš).
V letech 1982–1994 byl předsedou sekce a později samostatné Společnosti pro psychoterapii a rodinnou terapii. Rovněž založil (v r. 1978) a vedl Kabinet pro vzdělávání v psychoterapii při psychiatrické klinice dnešní 1. lékařské fakulty, podílel se na vytvoření a práci Pražského psychoterapeutického institutu a Pražské psychoterapeutické fakulty (obojí 1991) a Vysoké školy psychologicko-sociální. Jaroslav Skála spolupracoval s řadou mezinárodních institucí, např. s WHO a ICAA (International Council for Alcoholism and Addictions), přednášel na mnoha mezinárodních kongresech po celém světě. V oboru léčby závislostí a psychoterapie publikoval 2 řadu knih (některé přeloženy v zahraničí) a množství článků v ČR a v dalších 18 zemích.
Do pokročilého věku byl Jaroslav Skála aktivním účastníkem odborného života, podílel se zejména na psychoterapeutickém výcviku a supervizi v programech vzdělávání v psychoterapii. Ještě v r. 2001 ukončil výcvik v supervizi pod záštitou European Association of Supervision. Jaroslav Skála obdržel čestné členství České lékařské společnosti J.E. Purkyně, medaili J.E. Purkyně, cenu Augusta Forela a další odborné pocty. Jeho jméno nese výroční cena Společnosti pro návykové nemoci (udělována od r. 2001) a vzdělávací Skálův institut. V r. 2002 ho prezident republiky vyznamenal medailí Za zásluhy. V r. 2006 se stal spolu s PhDr. L. Kubičkou prvním nositelem Ceny adiktologie za přínos oboru. Jaroslav Skála byl silnou, tvořivou, složitou a mnohorozměrnou osobností, která prošlapala mnoho cest a zanechala mnoho stop.
Mnoho následovníků často různého zaměření se němu hlásí jako ke svému velkému učiteli a životnímu vzoru. Mít takového učitele a takový vzor bylo pro ně štěstím i výzvou. Štěstím i výzvou byl i jako zakladatelská osobnost a patriarcha české adiktologie a psychoterapie. Výzvou zůstává jeho energie, vytrvalost, předvídavost, naslouchání potřebám praxe a směřování vždy o kus dál nad tuto aktuální potřebu, hluboká lidskost (i když často ve stylu „drsné lásky“), čestnost postojů, konsistence názorů i schopnost se stále učit – v neposlední řadě zůstává výzvou i jeho styl stárnutí a stáří. Přejme Jaroslavu Skálovi důstojný odchod z vrchovatě naplněného života a při úctě k jeho památce a oživování stop, které v nás zanechal, nezapomeňme na jeho celoživotní družku paní Arnoštku Maťovou, na její podíl na tom, čím pro nás byl, a buďme s ní v této těžké chvíli jejího života.
Kamil Kalina